Není diktát jako diktát ☺

Diktát. Pro mnohé strašák větší než pondělní matematika nebo školní oběd s názvem „překvapení šéfkuchaře“. Když se však řekne "Kloboukový diktát", zní to už mnohem lépe. A taky že ano! Když se sejde trocha štěstí, kreativita a gramatika, může z toho vzniknout něco opravdu nezapomenutelného. Jak to celé funguje? Do apartního, mírně obnošeného, klobouku se vloží kartičky s větami. Několik žáků si vylosuje jednu kartičku, přečte ji nahlas a ostatní ji zapíšou. Všichni se pak modlí, aby nebyla plná čárek, shod přísudku s podmětem a dalších, naprosto neřešitelných, nástrah českého jazyka. A co by to bylo za diktát bez kontrolního momentu? Když se pak opravuje, nastává ta nejlepší část – zjišťování, kdo si v hlavě vytvořil vlastní, zcela originální větu, která by mohla být nominována na "Nejlepší literární absurditu roku". A věřte, že mezi perličkami se občas objeví takové jazykové skvosty, že by se i paní učitelka raději schovala pod lavici (nebo pod ten klobouk, kdyby byl dost velký ☺). Na konci hodiny tak odcházíme nejen s lepší znalostí pravopisu, ale také s pár slzami smíchu v očích. A přiznejme si – kdyby byly všechny diktáty takhle zábavné, možná bychom je i psali rádi! Tak zase příště, ať nám ten klobouk přinese jen samé šťastné věty (a hlavně bez "bysme" místo "bychom"!).